Zpět
Reportáž z dalšího inspirativního networkingu Pod Pálavou
„Já něco potřebuji.“
Zní to jednoduše. Ale přiznat to nahlas bývá často to nejtěžší. Právě tuhle větu otevřel na setkání pod Pálavou Honza Vytřísal. Ne jako frázi, ale jako upřímnou výzvu. Přestat předstírat, že všechno zvládneme sami. Připustit si, že něco hledáme, že máme přání. Že potřebujeme.
A že když to řekneme nahlas, neztrapníme se. Naopak, něco se stane. Přichází pochopení, sdílení nebo rada. Možná nabídka pomoci. A hlavně ten silný pocit: nejsem v tom sám.
V našem klubu tohle můžeme. Ne proto, že jsme stejní nebo že máme podobné podnikání. Ale protože sdílíme způsob, jak přemýšlíme. Jak se chováme. Jaké hodnoty nás drží pohromadě.
Tady, když někdo řekne „já něco potřebuji“, ví, že se proti němu ta věta neobrátí. Že ho to nezneváží. Nezraní. Protože jsme si nastavili prostor důvěry. Ne konkurence, ale spojenectví.
A přesto na to občas zapomeneme. I my, kdo klub vedeme. Trvá nám přiznat, že jsme unavení. Přetížení. Že nevíme, co dál. Protože v hlavě pořád zní to staré „musím to zvládnout sám.“ Ale nemusíme. A právě kvůli tomu tyhle momenty mají smysl, připomínají, že otevřenost může být začátek.
Tentokrát na setkání nebylo dvou řečníků jako obvykle, místo toho jsme měli jeden workshop plný praktických tipů. Jirka Urban - Fotograf a kameraman nám s nadhledem ukázal, jak tvořit reels, která mají smysl. Bylo to intenzivní, místy náročné, ale nesmírně přínosné. A je to podobně jako AI další z technologií, kterou v dnešním světě nejde podceňovat.
Díky, Jirko, za tvoji otevřenost a trpělivost. A díky všem, kdo se zapojili, i těm z vás, kdo přiznali, že to bylo náročné. Je to cenná zpětná vazba o dynamice našich setkání a správném vyvážení edukace a dialogu.
